Hodnotenie sezóny od Iva Sobotku má dve časti. Prvá hodnotí ligovú súťaž a druhá, ktorú uverejníme nabudúce, zhodnotí naše účinkovanie v pohároch.
1. Úvod
Není zvykem začít hodnocení uplynulé sezóny od jejího konce, ale dnes to udělám. Finále Champions League, od něhož si všichni fanoušci Liverpoolu hodně slibovali, připomínalo svým průběhem utkání Čechů s Řeckem v semifinále EURA 2004. Stejně jako tehdy vyhrál i v poslední letošní květnovou sobotu v Paříži antifotbal soupeře díky jedinému vstřelenému gólu z jejich ojedinělé šance, a v našich řadách zavládlo obrovské zklamání.
Troufám si říct, že málokdy ve své bohaté historii byl slavný Real Madrid tak jasně přehráván svým protivníkem, jako ve finále CHL 2022, přesto to nakonec Liverpoolu na zisk trofeje nestačilo. Pak jsem se dozvěděl, že druhý den pojedou naši hráči s dvěma trofejemi, které letos vybojovali, v otevřeném autobuse městem. Byl jsem na pochybách, zda jde o dobrý nápad.
Když jsem ale v neděli po finále viděl, jak si všichni zúčastnění slavnostní jízdu na horní plošině autobusu užívali, a kolik nadšených lidí jim přišlo za získané trofeje a báječnou sezónu poděkovat, tak jsem se zastyděl. Hned jsem si vzpomněl, jak Klopp krátce po svém příchodu do Liverpoolu vyhnal po domácí remíze s WBA hráče před The Kop s „děkovačkou“, jak si tehdy kvůli tomu mnozí ťukali na čelo a někteří konkurenti se nám za to vysmívali. Dnes je však tato nenápadná událost považována za důležitý mezník, za jakýsi základní kámen pro úspěchy, které se postupně v Kloppově éře dostavily. A podobně tuto jízdu otevřeným autobusem den po prohraném finále CHL už lze možná vnímat jako důležitou investici do nejbližší budoucnosti.
Takže, i když smutek po utkání s Realem ze mě zatím ještě zdaleka nevyprchal ani ve chvíli, kdy píšu tyto řádky, a trpký pocit z nevyužité velké šance ve mně ještě bude asi dlouho, tak jsem při záběrech z cesty autobusu městem cítil velkou hrdost na náš klub. A ta mě na rozdíl od smutku, věřím, vydrží po celý život. Ovace fanoušků v ulicích směřované k hráčům na plošině autobusu byly plně zasloužené, protože tuto sezónu měl Liverpool opravdu vynikající. A tak se za ní tedy pojďme ohlédnout.
2. Ligová sezóna
Po loňské divné sezóně, kdy se hrálo na prázdných stadiónech, a náš tým po celou dobu pronásledovaly zdravotní problémy vícera klíčových hráčů, jsem k novému ročníku vzhlížel jen s mírným optimismem.
Předpokládal jsem sice, že horší než loni už to být nemůže, ale protože mnozí hráči nastupovali po dlouhé absenci, tak se dalo tušit, že bude chvíli trvat, než se dostanou do bývalé formy.
Mluvím hlavně o van Dijkovi, ale určitě nejen o něm. A také jsem předpokládal, že se tým bude po těch loňských nucených improvizacích svým způsobem hlavně v zadních řadách znovu sehrávat. Proto jsem loni v létě příliš nepočítal s tím, že dosáhneme na titul. Za předpokladu, že naše výkony budou mít postupně vzestupnou úroveň, jsem dával našemu klubu větší šance v pohárových soutěžích, protože FA Cup a vyřazovací boje Champions League začínají až po Novém roce, tedy v době, kdy se dalo předpokládat, že naše hra už vypadat podle našich představ nebo se jim bude aspoň blížit.
V nejvýznamnější evropské soutěži jsme sice museli na podzim postoupit ze základní skupiny, a pokud možno z prvního místa, ale věřil jsem, že to dokážeme.
Skutečnost byla nakonec taková, že jsme získali dvě ze čtyř hlavních trofejí, ale mohli jsme mít klidně všechny, tedy i anglický titul! Premier League je však dlouhodobá soutěž, a na podzim jsme, jak jsem se předem obával, opravdu ztratili několik důležitých bodů.
A přiznám se, že během kalendářního roku 2021 bych byl spokojen i se čtvrtým místem zajišťujícím účast v příštím ročníku Ligy mistrů. Proč? Protože Manchester City se během první poloviny ligové soutěže dostal na čele tabulky do luxusní pozice, a zdálo se, že mu další titul snadno spadne do klína, no a pak tu byly další kluby, které na rozdíl od Liverpoolu v létě hodně posílily a měly dlouho vysoké ambice.
Navíc jsme od prvního kola věděli, že po Novém roce budeme nějaký čas oslabeni o klíčové hráče z důvodu jejich účasti na Africkém poháru. Kalendářní rok 2022 jsme však měli famózní! Začali jsme jej sice ztrátou dvougólového vedení na Chelsea a odvezli si ze Stamford Bridge „jen“ bod, ale poté začala neskutečná spanilá jízda, při níž jsme až do konce sezóny zaznamenali jen další dvě remízy a jinak samá vítězství!
Pravda, ne vždy byla hra našeho týmu ideální, ale výkonnost už byla stabilizovaná na potřebné úrovni, vše si v druhé polovině soutěže už opravdu takříkajíc „sedlo“. Byla cítit vítězná mentalita, jak jsme ji znali ze sezón před covidovou pandemií, a velkou vzpruhou byla také nečekaná zimní posila, Luis Díaz.
Výsledkem toho všeho bylo, že jsme postupně setřásli všechny potencionální soupeře o účast v Champions League, včetně před sezónou velmi ambiciózní Chelsea, která se v létě velmi posílila. A co víc, nenápadně jsme stahovali i zdánlivě neohrozitelný náskok Manchesteru City, který v některých zápasech druhé poloviny sezóny, možná při vědomí velkého náskoku a také ve snaze soustředit své síly na Champions League, přece jen občas zaváhal.
Nastala tak dokonce situace, kdy jsme měli výhru v Premier League ve svých rukou, jenže k tomu bylo zapotřebí zvítězit právě na hřišti Cityzens, a tam se nedalo z jejich strany čekat nějaké podcenění. A pokud za ně ve středu pole nastoupí Kevin de Bruyne, což je rozdílový hráč se vším všudy, tak jsou velmi těžko k poražení. Podle toho také vzájemné střetnutí vypadalo, šlo v konečném výsledku o jednu ze dvou zmíněných remíz, kterou jsme si museli tvrdě vybojovat.
Upřímně řečeno, na víc to z naší strany nebylo. Normálně bych byl vzhledem k průběhu utkání s výsledkem 2:2 maximálně spokojen, ale na to, abychom i nadále měli boj o titul do svých rukou, to nestačilo.
Ligový megašláger o titul zaujal i zabavil, Man City – LFC 2:2
Cityzens měli ve zbytku sezóny mnohem lehčí los, a žádné bodové ztráty jsem od nich neočekával. Přesto ale bylo třeba snažit se vítězit dál, a čekat zda náš hlavní a jediný soupeř v boji o titul přece jen zaváhá.
To se dařilo až do 35. kola, do utkání doma s Tottenhamem, který dokázal MCFC nečekaně porazit v obou ligových zápasech. I my jsme však s kohouty ztratili už v prosinci body za remízu na jejich stadiónu, a na Anfieldu k tomu bohužel došlo znovu. Na výkonu Spurs byl znát rukopis trenéra Conteho, který k nim přišel na podzim.
Díky němu byl Tottenham na Liverpool v obou utkáních skvěle připraven, a remízu, kterou si odvezl se svým týmem z Anfieldu, si plně zasloužil. Po tomto střetnutí jsem si myslel, že je o titulu definitivně rozhodnuto, protože Cityzens nejenže v závěru ligové soutěže vyhrávali, ale navíc si ještě výrazně vylepšovali skóre, které bychom při rovnosti bodů museli těžce nahánět.
Ale když jsem se v předposledním kole dozvěděl, že West Ham, který měl na podzim také velké ambice, a dokázal nás tehdy i porazit, vede v poločase nad City 2:0, spěchal jsem k obrazovce. Nakonec zápas skončil 2:2, kladiváři na jedné straně ztratili vítězství ve skvěle rozehraném zápase, ale na druhé straně mohli i prohrát, kdyby v závěru Cityzens proměnili penaltu.
Na konci jsem tedy nevěděl, jestli se mám radovat nebo smutnit, protože remíza sice v boji o titul nechala ve výhodě tým z Manchesteru, ale o něco málo liverpoolské ambice přece jen pozvedla. A na druhé straně, kdyby West Ham vedení udržel, tak bychom měli zase všechno relativně ve svých rukou, ale potřebovali bychom nahánět skóre, což by bylo za cenu velké fyzické námahy a většího rizika zranění. Zkrátka, byl by to velmi těžký úkol, který by nám ke všemu mohl zkomplikovat plány pro finále Champions League.
Liverpool měl ještě v následujícím týdnu na programu dohrávku v Southamptonu, kde nastoupil možná trochu překvapivě s velmi obměněnou sestavou, ale utkání nakonec vyhrál, i když musel otáčet skóre.
O mistrovském titulu mezi Liverpoolem a Manchesterem City se tak rozhodovalo, stejně jako v letech 2014 a 2019, až v posledním kole, a stejně jako v obou těchto případech jsme museli čekat na případné zaváhání velkého favorita.
Tentokrát však byla situace pikantní v tom, že posledního soupeře Citiyzens, Aston Villu, trénovala liverpoolská legenda a nešťastný hrdina ligového souboje o titul z roku 2014, Steven Gerrard, který si do svého týmu stáhl mimo jiné dva bývalé hráče Liverpoolu, Ingse a Coutinha.
O motivaci tedy měli Villans postaráno, a protože se navíc pod Gerrardem prezentují velmi tvrdou hrou, nepříjemnou pro každého soupeře, tak jsme aspoň někteří ve skrytu duše naději na zisk titulu živili. Osobně jsem o tom však nechtěl mluvit moc nahlas, protože šance, že nakonec budeme slavit, byla přece jen minimální. Ale naděje umírá poslední.
Přiznám se, že jsem byl v době, kdy se utkání posledního kola hrála, zaneprázdněn jinou důležitou činností, ale byl jsem připraven doběhnout k televizi hned, jak to půjde, pokud by se na stadiónech v Liverpoolu a Manchesteru situace dramatizovala. A když jsem v poločase zjistil, že se tak děje, rychle jsem se omluvil a spěchal se dívat.
Jak Coutinho poslal Aston Villu na Etihad Stadium do dvougólového náskoku už jsem se díval, ale o to větší vrásky mi na čele naskakovaly, když jsem zároveň sledoval, jak se Liverpool trápí proti Wolverhamptonu.
Místo aby hráči v červených dresech šli na Anfieldu do vedení, tak spíš mohli skórovat hosté. Liverpool hrál velmi špatně, nervózně, a nezdálo se mi, že je schopen přidat potřebný gól. Proto když pak přišla během několika minut třígólová smršť Cityzens, tak jsem ani v první chvíli nebyl moc zklamaný, protože kdybychom nedokázali využít pomoc Gerrardova týmu, a sami nezvládli naši práci v posledním střetnutí, nesl bych to velmi těžce.
Liverpool pak sice dotlačil dvakrát míč do sítě a utkání nakonec vyhrál, je ale otázka, jestli to nebylo tím, že z hráčů spadla křeč poté, co se dozvěděli o obratu v zápase v Manchesteru. V každém případě bohužel nakonec dopadlo všechno podle očekávání, přestože jsme byli svědky dramatu až do konce.
Zázrak sa napokon nekonal, LFC – Wolves 3:1, v lige končíme druhí!
Když jsem se pak za ligovou sezónou ohlédl, tak jsem došel k závěru, že rozhodující období, v němž jsme přišli o titul, bylo na přelomu roku. Tehdy už naše výkony byly stabilní, lepší než na začátku sezóny, ale ve třech po sobě jdoucích střetnutích v onom období jsme dokázali vybojovat jen dva body, ačkoliv jsme ve všech z nich měli na víc.
Na Tottenhamu i na Chelsea jsme měli zápasy výborně rozehrané, ale v prvním jmenovaném utkání vedle benevolence rozhodčího vůči zákroku Kanea, který byl na červenou kartu, udělal jednu z mála hrubých chyb Allison, no a na Chelsea jsme dokonce neudrželi dvougólový náskok.
Mezitím přišel zápas „blbec“ na Leicesteru, jedna ze dvou proher v sezóně a také jediné utkání v celém ročníku, v němž jsme nedokázali v lize skórovat, přestože velkých šancí na to bylo dost, včetně zahozené penalty.
Prohrát titul podruhé v krátké době o jediný bod je kruté, ale nezbývá nám, než se s tím smířit. Doufám však, že nás to o to víc bude motivovat, stejně jako v roce 2019, k ještě lepším výkonům v nové sezóně.
